Protože funkci ↗adverbiália // ↗příslovečného určení ve větě prototypicky plní ↗adverbium, zakládá se sémantická klasifikace adverbiálií zejména na sémantické klasifikaci adverbií (a.). V č. jazykovědné tradici lze najít následující typy adverbiálií (viz např. ✍NS, 1969; ✍MČ 3, 1987; ✍PMČ, 1995; ✍SČ, 1998): a. místa (1), času (2), způsobu (3), míry (4), příčiny (důvodu, důsledku, podmínky, přípustky, účelu) (5), prostředku (6), původu a původce (7), výsledku děje (8), průvodních okolností (9), zřetele (10) (viz také ↗příslovečné určení):

Co se týká vztahu této sémantické klasifikace a syntaktické adverbiální hierarchie v generativní gramatice (viz ↗hierarchie adverbiálií), ✍Cinqueho (1999) syntaktická hierarchie popisuje jen strukturně vyšší a. (adverbia) a k nižším typům nemá co říci. Z výše zmíněných a. se v Cinqueho hierarchii nacházejí jen časová a., často odpovídá aspektovým frekventativním a., potom odpovídá časovým budoucím a. a celou noc by mohlo patřit k aspektovým durativním a., n. k okolnostním a., která jsou generována níž než a. dané hierarchie. V č. gramatikách se vyšší a., jako např. větná epistemická (např. asi) a modální a. (např. možná), často řadí k částicím a nepovažují se za větné členy; viz také ↗adverbium.

Nejjednodušší sémantickou klasifikaci ve světové jazykovědné literatuře mají ✍Thomason & Stalnaker (1973), kteří dělí a. – ve shodě s jejich operátorovými vlastnostmi – na predikátová a větná; viz také ↗adverbiále. Velmi známá je klasifikace ✍Jackendoffa (1972), který dělí a. do tří tříd: a. orientovaná na mluvčího, např. pravděpodobně, naneštěstí, subjektově orientovaná a., např. chytře, šikovně (která mohou mít také způsobovou interpretaci), a a. způsobová neboli VP‑adverbiália, např. hlasitě, smutně. ✍Bellert(ová) (1977) ukázala, že sémanticky je Jackendoffova klasifikace velice hrubá, takže je nutné rozlišovat různé podtřídy v rámci zmíněných třech typů. Např. a. orientovaná na mluvčího zahrnují různě se chovající adverbiální podtřídy jako větná a. (naštěstí), modální a. (možná), frekvenční a. (často) či parenteze (myslím). V ✍Cinqueho (1999) syntaktické hierarchii by tato a. odpovídala větným evaluativním a. (v případě naštěstí), větným možnostním a. (možná) a aspektovým frekventativním a. (často).

✍Laenzlinger (1998), ✍Laenzlinger (2004) vyděluje několik různých sémantických typů, které náleží do dvou velkých skupin, odpovídajících tradičnímu rozdělení na S‑adverbia (tj. adverbia modifikující větu) a VP‑adverbia (adverbia modifikující verbální frázi). Pragmatická adverbia tvoří množinu, do nichž patří např. evaluativní (naštěstí) a evidenční adverbia (určitě); doménová adverbia (logicky), která zhruba odpovídají zřetelovým a. (10); modální adverbia (pravděpodobně, možná); adverbia orientovaná na subjekt (schválně); událostní adverbia, kam patří některá časová a místní adverbia (včera, tady); aspektová I (tj. adverbia vztahující se k lexikálněaspektovým vlastnostem věty, srov. též Cinqueho hierarchii adverbiální v ↗hierarchii adverbiálií) s podtypy jako frekventativní (často) či habituální adverbia (obvykle). Ta všechna patří do S‑adverbií. Do VP‑adverbií patří aspektová II (adverbia vztahující se k  lexikálněaspektovým vlastnostem věty nižšího typu) s třídami jako proximativní adverbia (téměř) a kvantifikační adverbia (hodně), která zhruba odpovídají č. adverbiáliím míry (4), a dále okolnostní adverbia, do nichž patří např. způsobová adverbia (správně) či adverbia orientovaná na objekt (zcela).

V současnosti se prosazuje zejména dělení ✍Ernsta (2002), jenž dělí a. do čtyř velkých skupin: predikační, doménová, participantská a funkční a. Do predikačních patří a. orientovaná na mluvčího (čestně, očividně, naštěstí), a. orientovaná na subjekt (schválně, hloupě), exokomparativní a. (podobně) a událostněinterní a. (těsně), srov. též ✍Frey (2003) (viz také ↗hierarchie adverbiálií). Do doménových – č. zřetelových a. – patří např. matematicky, chemicky. Participantská a. přidávají k modifikované události nějaký participant a podobně jako slovesné argumenty predikují o událostní proměnné. Patří do nich např. na zdi, s mísou, pro tetu. Zbytek a. patří do funkčních. Jsou zde tyto podtypy: časová a. (teď, na minutu), kvantifikační a. (často, opět), fokusová a. (zrovna, pouze), negativní a. (nikdy) a a. vyjadřující vztahy mezi větami (tedy). Pro další přehled klasifikací a. viz např. ✍Delfitto (2000), ✍Alexiadou(ová) (2002), ✍Maienborn(ová) & Schäfer (2012). Viz též ↗adjunkt, ↗adverbiále, ↗hierarchie adverbiálií.